V Ugandě se logicky všechno točí kolem nejdelší řeky světa Nilu. Ten zde sbírá většinu svých vod. Nil je podivuhodná řeka. Dokáže naplnit obří jezera, ale zároveň se Viktoriin Nil v Marchinsonových vodopádech za obrovského rachotu pod duhou ve vodní tříšti protáhne 7 metrů úzkou průrvou. Sbírá vodu na rovníku, aby ji pak převedl přes obratník Raka až do středozemního moře. Nikdy nevysychá, a to ani když se vleče tisíce kilometrů pískem Sahary skrze Súdán a Egypt na sever. Nil dal život starověkým civilizacím, dnes spojuje svými přítoky desítku zemí od východní Afriky až po nilskou deltu. Napájí miliony lidí a miliony zvířat, divokých i hospodářských. Vytváří tisíce jedinečných biotopů a mnohde také specifické mikroklima; je fascinující vidět, jak mlžný opar z Marchinsonových vodopádů vytváří ostrůvek „deštného“ pralesa uprostřed savany!
Nil vlastně nemá pramen v pravém slova smyslu, pojmenován jako Viktoriin Nil vytéká z Viktoriina jezera u města Jinja, napájený vodou z jezera a z – menší části – z pramenů skrytých pod hladinou dnešní přehrady. Toto místo označil za pramen Nilu britský cestovatel Speke. Zlí jazykové tvrdí, že to udělal proto, že věděl, že už nebude mít možnost prozkoumat celé jezero a všechny jeho přítoky, a nechtěl při pátrání zemřít v džungli jako nedlouho před ním Livingstone. Skutečný pramen by se mohl nacházet spíše na některé z řek, které Viktoriino jezero napájí, nejspíš na řece Kagera. Uganďané ovšem nemají zájem posunout pramen Nilu jinam, protože pak by se nacházel na území jiného státu, pravděpodobně Rwandy nebo Burundi. To je tedy důvod, proč nejsou k impozantní délce řeky pět a půl tisíce kilometrů připočteny další stovky. Navíc, ke zmatení geografů a cestovatelů přidává svůj díl je tu ještě řeka Katonga, která Viktoriino jezero ze západu někdy napájí a někdy z něj odvádí vodu. Katonga je trochu záhadná, prostřednictvím rozsáhlých mokřadů totiž spojuje Viktoriino jezero s jezerem George. Jenže Lake George zároveň skrze kanál Kazinga a Lake Edward napájí řeku Semliki, která sbírá vody z ledovců Mount Rwenzori a deštných pralesů (mj. z Bwindi řekou Ishasha) a dlouhou oklikou obchází skrze Kongo hory, aby se s Viktoriiným Nilem opět spojila v Albertově jezeře. V popisu této neuvěřitelné sítě vodních toků a nádrží jsem ještě vynechal řeku Kafu, která je v jistém smyslu odbočkou Viktoriina Nilu, a mnoho dalších řek a říček, jejichž počet v období dešťů řádově narůstá. Tahle řeka se zdá být věčná a neohrozitelná.
Jenže i zdánlivě věčnou řeku je možné ohrozit a prostřednictvím ní ovlivnit osudy milionů lidí v této hustě zalidněné části světa. Ono Viktoriino jezero sdílí tři země, Uganda, Keňa a Tanzánie. A každá z nic má své plány, jak vodu z jezera využít, a pocit, že na to mají právo. V Keni a v Tanzánii jsou na stole velké projekty na zúrodnění savan pro zemědělskou výrobu zavlažováním vodou z jezera. Keňa pak bude jednak moci dodat více „holandských“ květin na světové trhy, ale samozřejmě jde především o vylepšení potravinové bilance. Co udělá zvýšený odběr s hladinou jezera a přilehlých mokřadů a průtokem návazných řek a s křehkými ekosystémy závislými na vodě, to je ovšem velkou neznámou.
Pro Ugandu je zase klíčovým tématem dneška výroba elektrické energie, sice se tu hovoří jen o 200 MW aktuálního deficitu, ale ten se bude s dále prohlubovat. Vždyť jen necelá desetina populace země má připojenou elektřinu, ale ani ti se na elektřinu nemohou spolehnout, protože výpadky jsou každodenní. Protože jaderné elektrárny jsou rozmařilost, která nezruinuje jen opravdu ty nejbohatší z bohatých, v tepelných elektrárnách zase není čím topit, obrací se samozřejmě Uganda především k vodě jako obnovitelnému zdroji. Stejným směrem obrací svou pozornost dále po toku i Súdán. K tomu je třeba zadržet dostatečná množství vody a to sníží průtoky dále po proudu. V Egyptě už mají oprávněné obavy, zda jej Nil dokáže i v budoucnu napojit. Nebudou-li zdejší země hledat shodu, může dojít na hlad, ozbrojené konflikty a novou vlnu neklidu ve východní a severní Africe.
A je tu samozřejmě také otázka přístupu k pitné vodě. Jako všude na světě se i tady bez problémů našly soukromé firmy, které se ujaly lukrativního byznysu lahvování horských pramenů (v Ugandě urval největší podíl jeden africký nápojový gigant, „populární“ v Česku pro své neutuchající úsilí o univerzalizaci chuti českého piva). Jenže kupovat si vodu řádově za tisíce šilinků za lahev (1000 šilinků je asi 8 korun) je naprosto mimo možnosti drtivé většiny populace, pro kterou je nedostižným snem jakákoliv tekoucí voda. Potřebuje-li běžný obyvatel Ugandy vodu, vezme si barel, každý tak velký, jak jen unese, a jde k nejbližšímu prameni, studni či říčce. Děti, které ještě nechodí do školy, nosí po dvou až třech litrech, ty větší si na hlavu naloží desetilitrovou nádobu, ti bohatší ověší kanystry svá kola. Kdo má štěstí, má to k vodě třeba jen pár set metrů, ale pro vodu, která je po převaření vhodná pro vaření, to bývají spíše kilometry. My středoevropané si už vůbec nedovedeme představit, jak složitý je život bez přístupu k elementárním životním potřebám, jako je právě voda.
Není divu, že voda je vlastně i klíčem k udržení zdravé populace. Voda zde může být chemicky kontaminovaná, ostatně na polích se tu běžně užívají i chemikálie v Evropě dávno zakázané. A může být i biologicky kontaminovaná, vždyť i cholera a břišní tyfus se ve východní Africe objevují poměrně často. A konečně, bez nezávadné vody není hygieny. Takové problémy s přístupem k vodě jsou tedy u pramenů Nilu, jaký to paradox. Myslím, že klíčem k budoucnosti východní Afriky je voda.