Rozhodně se nemůžeme vymlouvat na to, že jsme nic netušili: povodně jsou v naší části světa výsledkem činnosti člověka. Začalo to samozřejmě už velmi dávno (ve střední evropě hluboko v prvním tisíciletí našeho letopočtu) s odlesňováním krajiny našimi předky. Velkou ránu ovšem zasadilo krajině dvacáté století (a nejvíc doba poválečná), kdy se hospodaření s vodou v krajině omezovalo na dvě tendence: Urychlení odtoku z horních toků prostřednictvím meliorací a napřimování vodních toků byla první tendence. Druhou bylo budování velkých údolních nádrží.
Vodní nádrže jsou projektovány pro určitou úroveň srážek, jsou schopny zvládnout určité výkyvy, ale už jen vzhledem k tomu, že zadržují vodu ze sto- či tisícinásobně větších ploch, než samy mají, je nádrž schopná zadržet skutečně extrémní přívaly vody pouhý sen. I při dobrém řízení hladiny vody se retenční rezerva každé nádrže vyčerpá, což je možno dokázat na příkladech všech velkých povodní u nás v poslední době. Ani zcela extrémní a výjimečný řetěz vodních nádrží na Vltavě nebyl schopen zastavit poslední velké povodně v Čechách (zjednodušuji, ale v principu to je prostě fakt). Bez mnoha dalších opatření žádná přehrada problém sama o sobě neřeší, někdy ho dokonce zhoršuje, protože platí Archimédův zákon: se zvýšeným přítokem do přehrady se hladina zvedá okamžitě, zatímco přirozeným údolim by její cesta mohla trvat hodiny i dny. To všechno píšu bez odkazů na odborné prameny, protože věřím, že to téměř každý ví.
Je třeba trend obrátit a zadržet vodu pokud možno přímo tam, kde spadne. A tohle je – jak jsem, ač laik, schopen pochopit – velký odborný problém označovaný pojmem retenční schopnost krajiny (http://vitejtenazemi.cenia.cz/slovnik/index.php?article=54). Samozřejmě na to existují výpočty, ale vždy je to rovnice o mnoha neznámých. Začíná to retenční schopností půdy o které rozhoduje porost, ideální je samozřejmě les, ale není jedno o jaký les jde (http://lesprace.silvarium.cz/content/view/500/62/). Voda ovšem pokračuje dál a nastupuje schopnost krajiny plnit retardační funkci, každý mokřádek nebo meandr je cenný. Ale i když se voda dostane do koryta řeky, není ještě všechno ztraceno. Např. zachovalý lužní les funguje naprosto unikátně (http://www.rozhlas.cz/priroda/krasy/_zprava/580810).
Otázka je, když tohle všechno víme, proč nejsme schopni se tím řídit. Neuvěřitelným tempem zastavujeme krajinu (http://krajina.kr-stredocesky.cz/article.asp?id=25) a nejsme schopni se ani dohodnout, jak chránit zbytky lužních lesů (http://www.ctusi.info/zpravodajstvi/ruzne/110/ministerstvo_trva_na_vyhlaseni_chko_soutok/)
Snad se nám alespoň podařilo zastavit odlesňování české krajiny (http://www.katastrofy.com/scripts/index.php?id_nad=5973).
Ale zpět k povodním: příroda se nemstí, ale dává nám jasnou zprávu. To, co děláte (http://www.priroda.cz/clanky.php?detail=57), rozhodně není dost. A tomu bych rád dodal slova odborníků (http://lesprace.silvarium.cz/content/view/497/62/):
Nutnost principiálních změn
Více než 150 let vědeckého výzkumu vazeb lesů a vodního režimu může dodat dostatek poznatků o tom, že lesy mohou – i když jen do určité míry – výrazně ovlivnit povodňové stavy na malých tocích. Retenční a retardační schopností mohou účinně přispívat v krajinných celcích k tlumení účinků vodního živlu. Jestliže nedávné velké povodně vedly opět k oživení zájmu o zadržování vody v krajině, pak naše vodohospodářsky důležité lesy a jejich funkce si zaslouží náležitou pozornost. Bez principiálních změn našeho myšlení, jimž ovšem musí předcházet principiální změny v nástrojích lesnické politiky a ekonomiky v součinnosti s environmentální sférou, zůstane dočasný zájem, tak jako vždy dříve, jendočasným zmnožením tématu věnovaných rozprav a textů.
Rozhodně se nemůžeme vymlouvat na to, že jsme nic netušili: povodně jsou v naší části světa výsledkem činnosti člověka. Začalo to samozřejmě už velmi dávno (ve střední evropě hluboko v prvním tisíciletí našeho letopočtu) s odlesňováním krajiny našimi předky. Velkou ránu ovšem zasadilo krajině dvacáté století (a nejvíc doba poválečná), kdy se hospodaření s vodou v krajině omezovalo na dvě tendence: Urychlení odtoku z horních toků prostřednictvím meliorací a napřimování vodních toků byla první tendence. Druhou bylo budování velkých údolních nádrží.
Vodní nádrže jsou projektovány pro určitou úroveň srážek, jsou schopny zvládnout určité výkyvy, ale už jen vzhledem k tomu, že zadržují vodu ze sto- či tisícinásobně větších ploch, než samy mají, je nádrž schopná zadržet skutečně extrémní přívaly vody pouhý sen. I při dobrém řízení hladiny vody se retenční rezerva každé nádrže vyčerpá, což je možno dokázat na příkladech všech velkých povodní u nás v poslední době. Ani zcela extrémní a výjimečný řetěz vodních nádrží na Vltavě nebyl schopen zastavit poslední velké povodně v Čechách (zjednodušuji, ale v principu to je prostě fakt). Bez mnoha dalších opatření žádná přehrada problém sama o sobě neřeší, někdy ho dokonce zhoršuje, protože platí Archimédův zákon: se zvýšeným přítokem do přehrady se hladina zvedá okamžitě, zatímco přirozeným údolím by její cesta mohla trvat hodiny i dny. To všechno píšu bez odkazů na odborné prameny, protože věřím, že to téměř každý ví.
Je třeba trend obrátit a zadržet vodu pokud možno přímo tam, kde spadne. A tohle je – jak jsem, ač laik, schopen pochopit – mj. zajímavý odborný problém označovaný pojmem retenční schopnost krajiny. Samozřejmě na to existují výpočty, ale vždy je to rovnice o mnoha neznámých. Začíná to retenční schopností půdy, o které rozhoduje porost, ideální je samozřejmě les, ale není jedno o jaký les jde. Voda ovšem pokračuje dál a nastupuje schopnost krajiny plnit retardační funkci, každý mokřádek nebo meandr je cenný. Ale i když se voda dostane do koryta řeky, není ještě všechno ztraceno. Např. zachovalý lužní les funguje naprosto unikátně.
Otázka je, když tohle všechno víme, proč nejsme schopni se tím řídit. Neuvěřitelným tempem zastavujeme krajinu a nejsme schopni se ani dohodnout, jak chránit zbytky lužních lesů. Snad se nám alespoň podařilo zastavit odlesňování české krajiny.
Ale zpět k povodním: příroda se nemstí, ale dává nám jasnou zprávu. To, co děláte, rozhodně není dost. A tomu bych rád dodal slova odborníků:
Nutnost principiálních změn
Více než 150 let vědeckého výzkumu vazeb lesů a vodního režimu může dodat dostatek poznatků o tom, že lesy mohou – i když jen do určité míry – výrazně ovlivnit povodňové stavy na malých tocích. Retenční a retardační schopností mohou účinně přispívat v krajinných celcích k tlumení účinků vodního živlu. Jestliže nedávné velké povodně vedly opět k oživení zájmu o zadržování vody v krajině, pak naše vodohospodářsky důležité lesy a jejich funkce si zaslouží náležitou pozornost. Bez principiálních změn našeho myšlení, jimž ovšem musí předcházet principiální změny v nástrojích lesnické politiky a ekonomiky v součinnosti s environmentální sférou, zůstane dočasný zájem, tak jako vždy dříve, jen dočasným zmnožením tématu věnovaných rozprav a textů.
