Kořeny soudobé fantastiky prý můžeme podle odborníků hledat někde v éře romantismu. Tehdy se fantastické příběhy mohly vymanit z pohádek a mýtů a otevřel se prostor pro bohapusté vymýšlení si. Fantastika jako taková si ovšem ještě mnohem později musela hledat cestu, jak si obhájit právo fabulovat. Klasikové fantastického žánru našli dodnes většinově používaný způsob, jak to udělat: Verne uklidil veškeré produkty své fantazie někam „jinam“, mimo každodenní svět čtenáře: do podzemí, na ostrov, do ocelového města, pod hladinu oceánu. Jistě, příběhy to dělalo akceptovatelnými pro většinu společnosti, protože fantastika tak nezpochybňovala jim známou realitu. Zároveň to ale přineslo další významný rys tradičně vedené fantastiky: možnost umýt si ruce na dneškem, nevyjadřovat se k ničemu aktuálnímu, ignorovat realitu, a to nejen tu fyzikální (což u sci-fi vlastně předpokládáme), ale i – a možná především – tu sociální.
Později se ve fantastice tyto schovávačky podařilo zdokonalit důsledným zdvojováním. Fantasy odešla v čase za pohádkami do bylo/nebylo, třetího věku, a pro jistotu ještě jinam v prostoru, do zeměplochy nebo středozemě. Tolkien i Lewis explicitně odmítali jakékoliv paralely s dobou svého života. Sci-fi většinově přešla také do dvojité schovávačky, odehrává se zpravidla v budoucnosti a ještě pro jistotu daleko ve vesmíru. Kirk nebo Sheridan neřeší přítomnost o nic víc než Aragorn nebo Kaspián, všichni se o skutečný život zajímají tak málo, jako jeptiška o zajíčky.
Samozřejmě, občas se objevil někdo, kdo z toho bezpečného závětří (občas mírně zapáchajícího) vystoupil. Jenže když Norman Spinrade nechal Adolfa Hitlera vtěsnat jeho úchylné vize do Železného snu, rozhodně se z toho – na rozdíl od ostatních dosud jmenovaných – nestal masový fenomén (za celý život jsem slyšel jen o třech lidech, kterým se to líbilo, z nich jeden jsem já a jeden je Terry Gilliam).
Ale co tedy jsou masové fenomény fantastiky dneška? A co mají společného? Matrix, Hvězdná brána, Harry Potter, nebo třeba Noční hlídka, jsou přece velmi rozdílná díla, která mají málo společného. Něco však přece: všechny se odehrávají ve žhavé současnosti. A všechny nám říkají – ano, žijete si dnes a tady, myslíte si, že znáte svět kolem sebe, ale všechno je jinak. Zapomeňte ale na staré formy interpretace světa třebas idiotskými scientologickými žvásty o objevování silného mimozemšťana v nás. To, co letí, je jednodušší než teze o spiknutí světového židovstva, ale zároveň komplikovanější než svět, tak jak jsme mu zatím rozuměli. Matrix z našeho života udělal iluzi nabízenou bateriím v elektrárnách světa strojů. Hvězdná brána je skrytá na základně letectva USA. Rowlingová a Lukjaněnko nás postavili do role pěšáků ve hrách čarodějů a Jiných. Nic z toho se neděje jinde ani jindy, všechno je to ale jinak. My, tedy obyčejní lidé, jsme v takovém uspořádání světa naprosto neschopní něčeho dosáhnout. Je tu ale Neo, O´Neill, Harry a Anton, tedy lidé/nelidé vybavení speciálními vlastnostmi či alespoň znalostmi.
Jenže proč se právě díla popisující svět tady a teď, ale jinak, stala masovým fenoménem? Proč se autoři nebojí obrátit dnešek naruby, proč se přestali schovávat za „jindy“ a „jinde“? Možná proto, že potřebujeme právě možnost vyrovnat se s dneškem? Nevíme si rady se světem kolem nás? Zdá se nám, že to všechno může dávat smysl jedině tehdy, když je ve skutečnosti něco jinak?
Možná bychom už měli začít nostalgicky vzpomínat na časy, kdy nám stačila fantastika „jindyjinde“.
Blog | Petr Novotný