Reklama
 
Blog | Petr Novotný

Co se to s těmi Thajci děje?

Thajsko je plné milých lidiček, kteří s na vás pořád jenom usmívají, řekla nějaká vnadná celebřita v televizi dřív, než jsem stačil přepnout. Pokud v téhle zemi žijí – jak to tvrdí pop-hvězdičky a cestovní kanceláře – armády úslužných usmívajících se servilních posluhů, jak je možné, že se Thajsko dostává do zpravodajství něčím úplně jiným, např. pouliční válkou mezi demonstranty a armádou?

Nechtěl jsem se ke své cestě do Bangkoku vracet ani v psaní, ba ani v myšlenkách. Můj první kontakt s jihovýchodní Azií dopadl velmi neslavně. Těšil jsem se na exotiku, na jinakost. Té se mi skutečně dostalo víc než dost. Dokonce tolik, že jsem si nakonec svou napůl pracovní cestu zkrátil o dva dny a s velkou úlevou jsem odletěl domů. Když to někde řeknu, všichni mě mají za blázna. Vlastně já sám se mám za blázna, zbytek svých několika cest do Azie jsem si jinak docela užil.

Do Thajska jsem vyrazil naprosto nepřipravený, z plné pracovní zátěže a s vědomím, že po necelých dvou týdnech v Bangkoku, z nichž většinu strávím po konferenčních sálech, se zase do téhož vrátím. A tak jsem ani nestihl zabrousit na internet, natož abych si přečetl solidního průvodce. Někde vzadu v hlavě mi běžely zmatené televizní záběry, ve kterých dominovala nějaká plavovlasá symetrická tvář, vyprávějící o laskavých, mírných a neustále se usmívajících Thajcích. Připadalo mi to tak, že Thajci jsou buď andělé, nebo národ usmívajících se idiotů.

Nejsem žádný velký cestovatel, ale nejsem taky žádná měkota. Cesty za exotikou mě lákají jako spoustu jiných lidí. Jen jednou v životě jsem utrpěl opravdový kulturní šok a to bylo právě v Bangkoku. Kombinace krásných, děsivě krásných a děsivých zážitků byla na první setkání příliš silná. Ale abychom si rozuměli: nevyděsily mě takovéto maličkosti, které někdy lidé ze západu zmiňují, když mají pojmenovat odvrácenou stránku jihovýchodní Azie. Spíci psi a potkani žeroucí z psích misek na dvorku autodílny přímo pod oknem hotelu jsou takovou maličkostí; s tím, že místní psi trpí horkem a většinu dne spí, a s tím, že v desetimilionové aglomeraci uprostřed tropů potkani rozhodně netrpí hladem a dorůstají olbřímích rozměrů, jsem schopen se lehce smířit. Brzy jsem také pochopil, že podnikání řidičů zdejších motorizovaných rikš (těch známých tříkolek) nestojí na snaze konkurovat taxikářům, ale že spočívá v nadhánění klientů rozmanitému byznysu – krejčím, zlatníkům, restauratérům, majitelům rozmanitých pajzlů a stripteasů. Odtud plyne mýtus o tom, že jezdit rikšou je neuvěřitelně levné: za pár Bathů vás opravdu svezou přes půl obrovského města. Musíte ale udělat dvě tři zastávky u místních obchodníků, kteří nadháněčům rádi zaplatí. A pokud jde o tropický liják, který vás chytí na loďce při cestě na místní bazar na řece, kdy máte pocit, že prší zhora, zdola i ze všech světových stran, to je přece romantika! Romantické (víceméně) je také pozorovat bavící se místní hochy, jak skáčou ze střech plechových chatrčí po hlavě do ramen řeky, kde právě proplulo něco dvoumetrového plazovitého.

Reklama

Ale to všechno jsou naprosté maličkosti. Všudypřítomný paradox bohatství a chudoby už patří k těm větším problémům. Bangkokem vede síť širokých dálničních estakád, díky kterým se dá autem po městě pohybovat celkem rychle. Estakády mají ale ještě jednu – neplánovanou – funkci: slouží za střechu tisícům bezdomovců, kteří tak své „domy“ z papíru či odpadu udržují v relativním suchu. Nejhorší ale není vidět slumy plné chudáků, ale vidět tu lhostejnost, s jakou to místní přijímají.

Až při návštěvě slavné čtvrti barů a zábavy Phat Phon jsem z hrdinských řečí árijských frajírků pochopil, že jsem se ocitl v obrovském bazaru s bílým masem. Když jsem nějak nenašel pointu v tom, zamávat bankovkami, nechat si kolem sebe obcucnout pár kočiček a tvářit se jako king, byl jsem tam v baru nějak za vola. Samozřejmě, můžete si tam dát jenom pivo pod cenou, ale když si dáte druhé, začnou vám vyzývavé pohledy slečen oblečených jen v prádle naznačovat, že už je na čase cosi podniknout.
Ale teď zpět k tématu: proč se teď v Thajsku politika řeší puškami? No nejspíš proto, že v té zemi není k násilí daleko. Od místních jsem zjistil, že historka o tom, jak náhodní kolemjdoucí utloukli člověka, který počmáral obrázek zbožňovaného krále, je pravdivá. Dokonce jen zapochybovat veřejně o králově zdraví může vést k fyzické inzultaci.

Vyslechl jsem Thajce schvalovat rozdávání trestů smrti jen pro podezření ze zapojení do obchodu s drogami. (V devadesátých letech dotáhli válku s drogami tak daleko, že stačilo k trestu smrti pouhé anonymní udání. Vláda dokonce vyzývala Thajce, aby ohlásili každého podezřelého včetně těch, o kom se zdá, že rychle zbohatli, úřadům. Na místě pak při prohlídce mohli policisté podezřelého zastřelit bez možnosti přezkoumání zákonnosti takové střelby.) A vyrozuměl jsem, že když se tihle milí lidé řežou s muslimy na jihu země, neberou si žádné servítky.

Tak jsem já poznal zemi, kde turista je Král a král je Bůh. Mé stanovisko je čistě subjektivní. Snad ale naznačuje, odkud se bere ta lehkost, se kterou se v Thajsku prolévá krev.