Reklama
 
Blog | Petr Novotný

O (velkých) psech a (malých) lidech

Začalo to nějak takto: Pil jsem kávu, poslouchal rádio a po očku sledoval svého psíčka, jak z veliké kosti bez známek větší námahy dělá hromádku bílé drtě. V rádiu zatím štěbetavý hlas moderátorky infantilně glosuje návrhy na regulaci chovu psů bojových či velkých plemen. Začal mi stoupat tlak, když jsem si uvědomil, že by se podle některých návrhů i moje labradorka Arwen ocitla v kategorii nebezpečných psů.

Rozhodně se nepovažuji v psích vědách za odborníka. Vím jen to, co jsem si přečetl v chytrých knížkách, případně co jsem se naučil za dlouhá léta soužití se psy rozmanitých plemen. Ti psi patřili mému otci a posléze i mně a šlo většinou o menší plemena. Většina z nich mě někdy kousla a skoro vždycky to byla moje chyba. Třeba když jsem jednoho mrazivého podzimního dne postříkal otcova velšíka studenou vodou přímo z hadice (byl jsem dítě!); chápu, že mě pokousal.

Někdy to moje chyba až tak nebyla. Aristokraticky vyhlížející brakýř se vylekal z mého hystericky láskyplného vpádu do jeho blízkosti (byl jsem dítě!) a otiskl mi svoje špičáky do kůže. Byl to nalezenec a – jak se ukázalo později – měl epilepsii. Naštěstí od malých psů zůstávají obvykle jen malé jizvy a jsou-li očkovaní, představují jen malé nebezpečí.

Vracím se ke své labradorce šrotující kost. Kdyby zaútočila, rozhodně by to neskončilo malou jizvou. Odborníci i vlastní zkušenosti mi říkají: je to labrador, ti prostě neútočí. Já jsem si tím (samozřejmě!) stoprocentně jistý, ale naprosto chápu, že pes téhle velikosti vzbuzuje u mnoha lidí obavy. Ve mně také velcí psi, a především některá plemena, vzbuzují obavy.

Reklama

Mnohé řeší výcvik, ale řeší opravdu všechno? Pes je živá bytost, jeho psychika má svoje zákonitosti. Třeba ho bolí celý pes tak jako nás bolí celý člověk, málo se vyspal, je ve stresu z hluku, pachů či námahy. Zkrátka ani pes nemusí být každý den v pohodě a pak stačí – no třeba na něj jen zaútočit hadicí se studenou vodou.

A to zatím mluvíme pořád jen o psech. S lidmi je to ještě složitější. Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím desítky příkladů chyb, kterých se lidé ve vztahu ke psům dopouštějí: rotvailer chovaný v panelákovém bytě; akita inu do krve bojující se svými pány o postel; berňák žijící  v malé zahrádce a nikdy nevenčený mimo ni; psi bití a psi bez výchovy a autority. Jeden psí kandidát na problémy vedle druhého.

Vzniknou-li pravidla na regulaci chovů velkých psů, případně psů rizikových z pohledu bezpečnosti, budu vlastně rád. Taková pravidla by mohla ochránit nejen lidi před psy, ale také psy před lidmi. Pro jsem nejen já, ale i Arwen, která pozorně poslouchá mé hlasité předčítání a moudře mrká na souhlas.