Pro mě jsou to především pracovníci a pracovnice neziskovek, učitelé a učitelky, výzkumníci a výzkumnice a manažeři či manažerky. Ve druhém plánu jsou to lidé z Bosny, Ázerbajdžánu, Uzbekistánu či Malajsie (teď si uvědomuji, že české muslimy osobně neznám). Některé mám jako lidi rád, na některé se občas zlobím a u některých se kombinuje obojí. A taky jsou to mj. muslimové…
Když pak slyším nebo čtu o muslimech v médiích, zdá se mi všechno naruby. Tam nějak neexistují konkrétní lidé, které můžeme mít nebo nemít rádi (když už zazní jméno, tak Usáma). Tam je jedno odkud jsou (Turek jak Arab, Peršan nebo Malajec, všechno jedno). Tam je jedno, co ti lidé dělají (povětšinou jsou to stejně přinejmenším násilníci). Neschopnost rozlišovat, ať už pramení z nevědomosti či nezájmu, je až fascinující.
Popravdě řečeno, nevědomosti se ani nedivím. Sice se vychloubáme kvalitou našeho školství, ale rozhodně nemám pocit, že by zeměpisné vzdělání u většiny populace vedlo k smysluplné představě o lidech na planetě jako celku. Média taky příliš nepomohou: když čtu článek, ve kterém jsou pákistánské noviny urputně titulovány coby arabská média, zůstává mi rozum stát. A o neustálém papouškování floskulí „válka s terorem", „osa zla" (tento výkřik už naštěstí téměř vymizel), či „vůdci mezinárodního terorismu", za kterými se složitost tohoto světa tak snadno ztratí, by bylo skoro škoda mluvit, kdyby nesouvisely s dalším tématem: manipulací.
Když jsem před pár lety pátral po aktuálních informacích o jedné z už zmíněných post-sovětských republik, potěšeně jsem nadskočil při nalezení webových stránek věnovaných aktualitám z islámského světa. Mělo mě varovat, že jejich titulkem Pravda o islámu někdo naznačuje svůj patent na pravdu. Také mě mělo varovat, že se k nim nikdo nehlásí (tedy nikdo… tehdy si jejich autor říkal islaminfo, dnes už jméno používá, ale nehodlám zkoumat, zda jde o pseudonym či pravé jméno). Po přečtení asi desátého článku mi došlo, že jde o jakousi černou kroniku sestavenou ze samých špatných zpráv. Tady už o neznalost asi nepůjde, spíše o manipulaci. Logika sběru špatných zpráv souvisejících s islámem je asi stejná, jako logika sběru všech zpráv o lumpárnách spáchaných lidmi s kravatou. Snadno můžeme dospět k závěru, že nošení kravaty souvisí, případně je dokonce příčinou obou světových a mnoha dalších válek a téměř všeho zla spáchaného třeba ve dvacátém století (teď jsem si zase trošku zamanipuloval já; kravata samozřejmě není svatou knihou žádného náboženství).
Věřte či ne, věřím že je dobré, že islamofobové si našli prostor, kde se mohou spokojeně rochnit ve špatných zprávách a chybách úsudku. Občas na jejich weby zajdu a čtu si. Upozorňují mě na to, že existují problémy, které by bylo pohodlné nevidět, přičemž je třeba jim říci jasné a znělé ne. Říkám tedy své NE ženské obřízce, popravám homosexuálů, sebevražedným atentátům, týrání žen… Ale tohle přece musí platit padni komu padni! Platí to pro křesťany, muslimy, židy, ateisty nebo třeba hokynáře. A stejně jako to nedělá většina hokynářů, nedělá to ani většina muslimů.
Coby hrdý pravdoláskař se vám občas trošku zasním, a přestavuji si, jaké by to bylo, kdybychom k sobě byli vzájemně vnímavější. Oč srozumitelnější je mi např. nelibost muslimů nad karikaturami Mohameda, když si uvědomím, jak se islám staví k zobrazování tváře; oč lépe by nám muslimové rozuměli, kdyby vzali v potaz, že karikatura patří k naší kultuře už od jejího zrodu. Nebo kolik problémů by vůbec nevzniklo, kdybychom lépe rozuměli svatým knihám všech dotčených náboženství a vzali v potaz, že byly formulovány skrze lidi určité doby a kultury.
A než tohoto nebe na zemi dočkám, nezbývá mi než si připomínat s Tomášem Halíkem: „Hysterická ´islamofobie´ je stejně nebezpečná jako naivní zavírání očí před možností zneužívat symboly náboženství na jedné i druhé straně" (Prolínání světů. NLN, Praha, 2006, s. 268).