Mocní o bezmocných?
Vždy, když slyším, jak se totalitní vlády kdekoliv na světě vyjadřují o aktivitě občanů těchto zemí (viz hlasy z Pekingu, Moskvy, Teheránu, Ankary atd.), kteří vystupují proti režimu, naskočí mi do mysli následující situace: Sedím mezi studenty gymnázia, naproti nám sedí okresní tajemník KSČ, vedle něj městský tajemník strany a současně ředitel gymnázia a pár jejich nohsledů. Iniciativu studentů soudruzi pranýřují jako protistátní činnost řízenou ze zahraničí a reprezentanty Studentského fóra a hlavně jejich předsedu, to znamená mě, označují za pomýlené přisluhovače západu. A za násilí v ulicích prý budeme nést zodpovědnost. Za chvíli to bude 20 let, ale pamatuju si téměř každé slovo, které naši soudruzi řekli. Dá se tedy věřit „mocným“, když mluví o „bezmocných“?
Zaplavit většinovým etnikem!
Vyprávění mých známých, bývalých občanů postsovětských republik od Baltu přes Kavkaz až k Pamíru mi ukázalo, jak složivý a ambivalentní může být vztah menších národů k národům dominujícím velkému impériu. Problém jsou Rusové, ale ne Rusové jako národ, ale Rusové jako nástroj velmocenské politiky. Bývalé sovětské republiky byly zaplavovány uměle podporovanými vlnami ruské migrace, které měly za cíl sjednocovat zemi a oslabovat místní národní aktivity. Důsledky mohly být samozřejmě opačné a Ruské etnikum se dostalo do kleští, vlastní jim nepomohou a cizí je nechtějí. Je to v Tibetu a Sin-ťiangu jiné?
Problém je někde jinde?
Když jsme nedávno na semináři s čínskými univerzitními analytiky trhu práce diskutovali další vývoj v Číně, došlo i na skeptické poznámky o možné krizi (ta skutečná / virtuální / finanční krize byla teprve v počátcích). Zmínili dva možné problémy. Předně, obyvatelé Číny jsou díky historické zkušenosti a náboženství odchotni tolerovat obrovské sociální nerovnosti ve společnosti, ale jen pokud jim rozumí a vnímají je jako legitimní. Jenže císařství je pryč a komunistická ideologie není příliš vhodná ke zdůvodnění existence dolarových miliardářů v zemi, kde žije podstatná část populace (především na venkově) na hranici chudoby. A nebyla to podle sociologů právě krize legitimity režimu, co přistřihlo křídla (nejen těm výše zmíněným) soudruhům v naší zemi?
Národnostní nebo ekonomický problém?
Ale čínští kolegové zmínili ještě jeden zásadní problém, kterému jsem v tu chvíli nerozuměl a dnes už ho začínám chápat. Totiž co se stane, když v zónách volného obchodu na východě Číny dojde práce? Mnoho z těch, kteří každoročně přicházeli na východ za prací v desetimilionových davech, se nebude mít po letech kam vrátit. Nezpůsobí to sociální a národnostní (!) nepokoje? A zdá se, že už je to tady. Práce ubývá, lidé všech národů a náboženství Číny se ocitají v existenční nejistotě. Číňané napadají Ujgury, Ujgurové berou do rukou kameny proti Číňanům. Nevíme, kdo si začal, a ani to není důležité. Problém je totiž skoro jistě někde jinde.