Lékárníci by vám určitě takových historek mohli povyprávět hodně, ale asi by jim to nepřipadalo zajímavé. Mě to však zůstalo v paměti, někdy i spoustu let. Třeba jak slečna s matnýma očima přesvědčovala naléhavým hlasem lékárnici, že pan doktor jí skutečně skutečně předepsal 100 balení Rohypnolu. I ze vzdálenosti nějakých tří metrů bylo vidět nepodařené úpravy receptu. Nebo jak starší pán, který přišel o holi, překvapivým švihem rozklepl už třetí igelitku a asi po šesté se ujišťuje „Pane magistře, a píšete mi na všechny léky pro manželku A, víte jako Anéžka, abyzme si to nepopletli?“. A kolikrát už jsem v lékárně slyšel variaci na „no víte, takovýty tablety, červený nebo modrý, buď na srdce nebo na krev, víte co myslím…!“. Ne, nedělám si z nikoho legraci, jen konstatuji, že se mi tyhle obrázky vryly do paměti.
A ve stínu těchto mikropříběhů se ztrácí takové ty běžné momentky, mezi které řadím veřejné diskuse lékárnice s pacientkou o povaze pacientčiných flíčků na intimních partiích, povídání pacienta o přednostech a slabinách různých léků na hemeroidy, zpovědi pacientů o hříšcích a hříších při dávkování léků na to či ono atd.
Sám jsem si zrovna dnes užil svých pět minut slávy před publikem asi pěti čekajících v jedné malé lékárně. Předložil jsem recept na antibiotika a paní lékárnice se zvučným hlasem zeptala, jestli je to na průdušky nebo snad na něco jiného. Po pravdě jsem celé lékárně ohlásil, že na infekci od štípnutí klíštětem; teprve doma jsem zjistil, že jde o lék, který se užívá i na pohlavní choroby, takže diskuse mohla být mnohem výživnější. Po mé nudné odpovědi nezbylo paní lékárnici než mě poučit, že po užívání tohoto léku budu pravděpodobně zažívat „trávící diskomfort“. Přiznám se, že tohle slovní spojení mi připadalo jako slova bez významu, trochu jako ty bláboly z televizních reklam na cokoliv, tak jsem se musel zeptat, co se tím myslí. Pro ostatní čekající to mohlo mít jakýsi vzdělávací efekt, stejně jako já už vědí, jaký průjem je po užívání léků ještě normální a při jakém už je třeba vyhledat konzultaci lékaře.
Když jsem zaplatil regulační poplatek, doplatek a ještě jakýsi příplatek (nebo to byla sleva…?), otočil jsem se k odchodu. Ocitl jsem se tváří v tvář lidem čekajícím ve frontě a v jejich pohledech jsem viděl poučenou lhostejnost. Taky mají své zkušenosti s lékárnami a také mají své příběhy z lékáren, které jim utkvěly v paměti. Mezi jejich příběhy je diskuse o potenciální sračce, pardon, trávícím diskomfortu člověka štípnutého klíštětem a konzumujícího širokospektrální antibiotika cosi zcela zapomenutelného. Třeba někdy jindy zase společně vyslechneme nějaký pikantnější příběh, který bude stát za uložení do kolektivní paměti klientů lékáren!
Blog | Petr Novotný