Juhani Ilmarinen, finský expert v oblasti age managementu, napsal ve své knize „Jak si prodloužit aktivní život“ (vydáno mj. na Slovensku) následující slova k důchodové reformě ve Finsku:
„Úspěch nového systému závisí na tom, jak lidé vnímají pracovní život a jaké zkušenosti s ním mají. Proto reforma důchodového systému vyžaduje i reformu pracovního života. Každý by měl mít stejné právo pokračovat v prodloužené kariéře, a proto jsou v těžkých a namáhavých zaměstnáních nevyhnutelné výrazné změny, aby byli pracovníci schopni pracovat déle.“
Vidím nejmíň dva důvody, proč o tom začít přemýšlet. Ilmarinen je expert světového formátu a Finsko, kde se velmi angažoval, má svou klíčovou důchodovou reformu vyřešenou. Upozorňuje vedle zdravotních hledisek také na měkké faktory, které nelze opominout, pokud nemá reforma selhat. Zvyšování věku odchodu do důchodu neznamená, že automaticky budeme pracovat déle. Existuje a vždy bude existovat mnoho cest, jak práci opustit: invalidní důchod, nemoc, dobrovolná nezaměstnanost…, přičemž je s vyšším věkem stále obtížnější posoudit, zda je tento „únik“ oprávněný. Administrativní opatření tento problém nevyřeší.
Zdravotní aspekty budou jistě klíčové. Nestačí se pouze dožít vyššího pracovního věku, je třeba dožít se ho alespoň v relativním zdraví. Nemůžeme ovšem zapomínat, že o tom, v jaké kondici budeme čelit práci šedesáti letech i později, se rozhoduje už mnohem dříve. Myslí jednotlivci na to, že dnešní drobný pracovní úraz je může za dvacet let vyřadit z trhu práce? Jsou dnešní zaměstnavatelé srozumění s tím, že je i jejich odpovědností starat se o to, aby lidé (lidské zdroje), se kterými pracují dnes, byli práceschopní (zůstaly nezdevastovány, tedy ty zdroje) třeba za čtyřicet let? Pracuje se na úrovni státu s tezí, že klíčem k budoucnosti je sociálně zodpovědné řízení a rozvoj lidských zdrojů a že k tomu je třeba vytvářet a podporovat vhodném mechanismy. Přinejmenším v posledním případě jsem si žádné diskuse v souvislosti s důchodovou reformou nevšiml.
Lidé prostě musí chtít pracovat, jinak pracovat nebudou, a to zdaleka není jen otázkou peněz. Je to otázka kvality života. Hledat cestu k úniku z práce bude každý z nás – třeba coby práceschopný padesátník – když nebude cítit, že jeho práce je potřebná; když bude muset každodenně soutěžit o postavení s o dvě generace mladšími kolegy; když bude nucen „kindermanažery“ řešit problémy podle školních příruček a ne podle znalostí a zkušeností; když bude pracovat v diskriminačním prostředí (třeba bude vyslán na teambuilding nastavený spíš na náctileté), jak to dnes často z pohledu staršího zaměstnance vypadá. Jenže budeme ve věku, kdy bychom neměli myslet na únik z trhu práce, ale spíš na novou kariéru. Když má člověk v padesáti před sebou až 20 let práce, nemůže si myslet, že to jen nějak doklepe.
Představa, že lze zvýšit hranici pro odchod do důchodu a na trhu bude větší nabídka práceschopných lidí, je jednoduše naivní až hloupá. V podstatě existují dvě možnosti, jak se k reformě postavit: Buď budeme otázky prodloužené pracovní dráhy a mnohagenerační pracovní síly řešit komplexně, na úrovni jedince, zaměstnavatele i státu, a pak má reforma šanci na úspěch. Nebo uzákoňme pravidlo „Budeš makat do smrti a basta!“, protože každá kvazireforma k tomu v podstatě povede.