Mweya, Uganda, 4.12. 2011
Národní park Queen Elizabeth je pro toto zamyšlení ideální: naplňuje všechny předsudky Evropana a zároveň je vyvrací. Potvrzuje je svou působivou velikostí téměř 2000 km2 a skutečností, že spolu se sousedícími chráněnými územími Kyambura (což je nádherný říční kaňon, ve kterém jsme při naší návštěvě po kotníky ve sloním trusu neúspěšně stopovali šimpanzy), Kigezi (savana mezi Lake George a Kyamburou), národním parkem Kibale a hlavně s národním parkem Virunga v sousedním Kongu, tvoří puzzle chráněných území o rozloze 12 tisíc km2. Text na příslušné mapě z edice Uganda Maps uvádí, že na tomto propojeném území žije neuvěřitelných 1060 druhů ptáků a 402 druhů savců. Když přidáme, že národním parkem prochází rovník, savany jsou tu v nadmořské výšce téměř tisíc metrů vlastně jen díky srážkovému stínu dvou horských hřebenů, že na pětitisícových vršcích Mount Rwenzori (další národní park co by kamenem dohodil) se při hezkém počasí nad hřbety slonů zablýskne ledovcová čepice, tohle místo je skutečný zázrak přírody.
Na druhou stranu, počet obyvatel Ugandy přeskočil 30 milionů a při současné porodnosti a při (zdlouhavém a bolestném, přesto zaznamenáníhodném procesu) zkvalitňování zdravotní péče nevyhnutelně stále rychle poroste. Hustota obyvatelstva roste výrazně přes 100 na čtvereční kilometr. V padesátých letech, kdy tu Britové zakládali národní parky, byla populace mnohem řidší a přesto tu odsuny obyvatel a likvidace celých vesnic vyvolaly mnoho zlé krve. Dodnes se mluví o tom, že se při vytyčování hranic parků Britové chovali dost bezohledně. Je skoro zázrak, že národní parky přežily nezávislost Ugandy jen s přejmenováním jmény národních vůdců. Nakonec se původní jména vrátila a k parkům přibyla i síť „wildlife reserves“ z vlastní iniciativy vládců nezávislé Ugandy.
Jak je soužití národních parků a místních komunit složité ukazuje příklad národního parku Queen Elizabeth přímo učebnicově. Park zahrnuje i město Katwe, mnoho rybářských vesnic a další vybrané podnikatelské aktivity. Místním komunitám se tu vyplácí – stejně jako všude jinde v Ugandě – 20% ze vstupného, což při cenách pro cizince (tady je vstupné 35 USD za den plus poplatky za auto a průvodce) představuje slušné dotace, díky kterým mají rybářské vesnice školy, centra zdravotní péče (žádná poliklinika to není, ale i školená zdravotní sestra den dva v týdnu tu představuje civilizační vymoženost) a často i zdroj pitné vody, což je v péči o zdraví místní komunity veliká věc. Za to si ovšem místní nemají právo stěžovat, když někoho z vesnice napadne lev či krokodýl. Žijí zde s vědomím daného rizika.
Z dotací pro obce ale místní lidé děti nenakrmí. Zdroje obživy tu mají tvrdá pravidla, to hlavní zní, že lze využívat pouze obnovitelné zdroje. Místní obyvatelé zde provozují komerční rybolov (pečená talapia z jezera Edward je velká pochoutka) s použitím tradičních technologií: prutů a pastí a povoleného počtu sítí s danými rozměry i velikostí oka. Na vodu může vyplout jen určený počet lodí a ty nesmějí využívat motorový pohon. Navíc se nesmí lovit v noci a používat techniky plašící ryby, což je zástupci Uganda Wildlife Authority pravidelně kontrolováno. Krom rybolovu se ve vybraných slaných jezerech sopečného původu získává sůl vysoušením. Takto získaná sůl sice není vhodná ke konzumaci, nicméně pro zvířata a ke konzervaci potravin ji využít lze.
V těchto základních zdrojích obživy se daří udržovat určitou rovnováhu. Jenže pokrok nezastavíš: sůl už dnes chce zpracovávat i fabrika na břehu jezera Edward v Katwe, pro kterou by bylo třeba těžit ve velkém a poté sůl chemicky upravovat. Tento skvělý rozvojový projekt, který by dal práci desítkám lidí a stovky tradičních obchodníků se solí by zničil, se poněkud zadrhl. Jeho němečtí projektanti nevzali v potaz kyselost materiálu v ještě nedávno aktivní sopečné oblasti a skvělá moderní technologie zkolabovala. Na břehu jezera uprostřed národního parku tak stojí zcela bezúčelná obří budova. A ke slovu se dostávají méně i nápadné ekologické problémy: rostoucí doprava na veřejných silnicích vedoucích parkem, denně spuštěné agregáty na elektřinu v turistických centrech (elektrická síť sem nevede, a pokud ano, není na ni spolehnutí).
A objevil se také hit chudých vlád chudých zemí celého světa: privatizace. Národní parky jsou drahé a málo vynáší. Co je převést do soukromých rukou? I když pominu, že korupce a privatizace jsou (nejen) v této části světa téměř synonymem, je představa privátního managementu velkých národních parků dosti znepokojivá. Aktivity podnikatelů v cestovním ruchu jsou začasté v rozporu se zachováním divoké přírody (to známe třeba z českých hor), nehledě na množství surovin (v první řadě dřeva, kterého je zde chronický nedostatek), jejichž využití se nabízí. Jenže takový šimpanz, abych použit příklad z národního parku Queen Elizabeth, v hospodářském lese žít neumí. Není bez zajímavosti, že největší ugandská politická krize v poslední době vznikla v roce 2007 kvůli snaze azijských podnikatelů odkoupit kus pralesa v centrální Ugandě a pěstovat místo něj cukrovou třtinu. Skandál, ve kterém hrál výraznou zápornou roli prezident Museveni, skončil zraněnými a dokonce i mrtvými při potlačení demonstrací v Kampale. Jedno z hlavních náměstí Kampaly bylo poté přeměněno v cvičiště policie, aby se na něm demonstranti nemohli scházet. Pro útěchu dodám, že projekt byl po demonstracích zastaven. Dočasně. Cena třtinového cukru na světových trzích utěšeně roste a to je silný motiv znovu věc uvážit.
Zastaven ale nebyl průzkum ložisek ropy v národním parku Marchinson Falls. Ropná společnost, která vlastní práva na průzkum, zintenzivnila sponzorskou aktivitu v národním parku. Na otevření jimi sponzorované stezky k vodopádům přispěchali i ministři ugandské vlády. To považují lidé z oblasti cestovního ruchu, průvodci a pracovníci cestovních kanceláří, se kterými jsme mluvili, za signál, že ropné vrty dříve či později ohrozí safari výlety za lvy, slony, žirafami, leopardy, hrochy, africkými buvoly, červenoocasými opicemi, antilopami… Řeknete, že je to jen safari, jenže safari je základem místního turistického ruchu, největšího zdroje tvrdé měny pro chudou zemi.
Dodatek (Buhoma, Uganda, 7.12.2011)
Když jsem si psal své poznámky v národním parku Queen Elizabeth, ještě jsem netušil, co se dozvíme v národním parku Bwindi. Bwindi je kouzelný horský masív (národní park se nachází ve výšce 1600 – 2600 metrů nad mořem) pokrytý deštným pralesem, ve kterém žije mj. téměř 350, tzn. polovina světové populace, horských goril. Tato populace je podle posledních poznatků z genetických analýz endemickým podruhem kriticky ohroženého primáta. Druhá polovina horských goril žije o 100 km dále na jih na pomezí Ugandy, Konga a Rwandy v sopečném pohoří Virunga, známém z knížky a filmu Gorily v mlze. Národní park Bwindi se nachází uvnitř hustě obydlené (200 až 400 obyvatel na km2) a zemědělsky využívané krajiny, plodící na severní straně kávu a čaj, tedy nejlukrativnější zemědělské plodiny této země, na straně jižní pak na strmých svazích místní lidé pěstují brambory (sladké brambory, ale i ty naše, zde řečené irské). Krom toho jsou tu všude všudypřítomná políčka místních obyvatel, kteří si pěstují sami většinu toho, co spotřebují. Tlak na hranice parku je velký a jeho řešení je hlavním tématem aktivit parku i komunitních projektů. Např. se zde pěstují eukalypty a pinie, což jsou zde exotické stromy rostoucí výrazně rychleji než místní druhy, čímž se předchází tomu, aby místní lidé chodili pro dřevo do pralesa. Komunity zde samozřejmě také dostávají svá procenta ze vstupného do národního parku na komunitní projekty (za track za gorilami se zde platí 500 USD na osobu), které – zdá se – skutečně pomáhají. Tam, kde je více turistů, obrací se místní komunity přímo k nim. V komunitě Buhoma třeba nabízejí procházku obcí s průvodcem, se kterým se návštěvník dostane místním lidem skutečně až na dvorek. A právě při této příležitosti je možné si všimnout, že hranice mezi políčky a pralesem je zřetelná jako zeď. Jediný krok dělí pole od pralesa.
Některá opatření pro udržení divoké přírody v původním stavu jsou zde velmi tvrdá. Pygmejové se sice z národního parku Bwindi vystěhovali dobrovolně díky osvětové kampani, nyní ale pro obživu předvádějí turistům tanečky na okraji vesnice, což nejspíš není trvale udržitelný způsob obživy.
Ergo všude chtějí žít lidé a to pokud možno stále lépe. Spoléhat se na to, že země třetího světa se postarají místo nás o zachování biodiverzity, by se lidstvu nemuselo vyplatit. Divočina se dnes už sama neohlídá ani v rovníkové Africe.