Výsledky škol jsou určeny mnoha faktory. Když si škola může díky prestiži, reklamě, geografickému umístění, nedostatku konkurence či něčemu jinému, dovolit přísnější výběr žáků, bude mít lepší výsledky i na výstupu. A stačí jí k tomu průměrná, možná i špatná, práce. Výběr žáků je klíčový faktor, o kterém jistě víme, že funguje. Nevíme jen, v čí prospěch. Pak je tu mnoho nevyhodnocených faktorů, o kterých nevíme prakticky nic. Nevíme třeba, jestli některé používané učebnice (nebo celé řady učebnic tak, jak je prodávají vydavatelé) vedou k úspěchu. Nevíme, jak fungují konkrétní školy, jestli jsou to spíše vězení, nebo místa seberealizace dospívajících lidí. A nevíme, jestli je konkrétní škola dobrý místem pro konkrétního žáka.
Zastánci zveřejňování žebříčků škol podle výsledků plošného testování tvrdí, že rodiče a žáci mají právo vědět všechno o kvalitě školy, kterou si vybrali. Pak si mohou vybírat tu nejlepší. Tato představa školství jako supermarketu je komická. Tak trochu funguje ve velkých městech, kde je jakýsi – často iluzorní – výběr. Vůbec nefunguje na venkově. Tak trochu funguje pro bohatší, kteří mají – často iluzorní – možnost volby obohacenou o soukromé školy. Tato představa školy je diskriminační. Ale hlavně je hloupá a neužitečná.
Nebylo by vhodnější systematicky se starat o kvalitu škol, než je nechat soutěžit mezi sebou?