Na svou zemi a své spoluobčany jsem byl pyšný bez stopy nejistoty naposledy před téměř dvaceti lety. Zbavili jsme se vlády komárů, kteří nám pili krev, a vyštípali jsme okupanty, kterým šli komáři na ruku. A tím jsme mimo jiné zahájili budování kapitalismu; pod vedením Klause a podle tezí neoliberalismu, který se ukázal být spíš aplikovaným marxismem, jsem si prošli fázi prvotní akumulace kapitálu. Teď je hlavou českého státu člověk, kterého si nemůžu vážit a který byl zvolen hlavně proto, aby polistopadové politické "elity" legitimizovaly svou nedávnou minulost poznamenanou hříšky, hříchy a zločiny: "když může být prezidentem Klaus, tak naše prohřešky z devadesátých let vlastně nic neznamenají".
Před tím dvě okupace a dvojí kolaborantství. Divné časy, které se mi nechce komentovat.
No a tím se dostáváme do časů vzniku státu a jeho prvních dvou desetiletí. Ten stát se jmenoval Československo a vznikl jaksi samovolně v důsledku prohrané války, kterou jsme vyhráli. V prvních letech existence tento stát vedl (snad musel) menší války téměř se všemi svými sousedy. Když se zvířený prach kolem hranic trošku usadil, skončil stát jako snadná oběť sousední velmoci.
Jako každý národní stát se i ten náš odvolával na hrdinskou a slavnou minulost. Pořád si držíme prakticky stejnou mytologii: husité rozvracející stát pod nadvládou Lucemburků; Karel z téhož rodu Lucemburků vládnoucí pevnou rukou českým zemím s odvoláním na svůj přemyslovský původ; přemyslovci s kořeny sahajícími až za historickou paměť. Mytologie, jejíž skladba je až směšně rozporuplná.
Někde u vůdců středočeských hord to celé začalo. Střídání úspěchů a krizí, lokálních ambic s megalomanstvím, vůdců s nýmandy. Na mnohém z dobrého/špatného měli naši předkové zásluhu/vinu, ale leccos dobrého/špatného se také stalo jen shodou okolností.
A shodou okolností jsem se já narodil zde a tahle historie vtělená do mýtu i skutečnosti české státnosti mi spadla do klína. Nevybral jsem si to a nemám na tom zásluhu, proto – jak já to cítím – na to nemohu být hrdý a nemám co slavit. Ale něco pro mě z téhle historie plyne: jakýsi obtížně pojmenovatelný závazek podílet se na jejím prodloužení. Takže k něčemu ten svátek přeci jen byl…
Blog | Petr Novotný