Voda mizející
Země, přes kterou se dvěma asijskými veletoky Amudarjou a Syrdarjou valí vody z majestátních velehor včetně Pamíru, zvaného střecha světa, do Aralského jezera, zvaného Modré oko střední Asie, by neměla mít s vodou problémy. Pohled do polosuchého koryta Amudarji poblíž starobylého města Chiva mě ovšem přesvědčil o opaku. Dávno tomu, co sovětští soudruzi, povětšinou z Moskvy, slibovali přeměnit uzbecké polopouště v zelenou krajinu pomocí vody ze zdánlivě nevyčerpatelných řek. Stavěli přehrady, od přehrad kanály, z kanálů korýtka, to všechno důmyslně propojeno systémem čerpadel. A kdyby náhodnou nebylo zavlažovací systémy čím naplnit? I na to měli soudruzi připravený lék: až dojde voda, říkali, přivedeme kanálem vodu ze sibiřských veletoků. (Tahle idea se nikdy nedočkala ani náznaku realizace, což vypovídá o její nereálnosti.)
Když se zavlažovací systémy začaly plnit, slavilo se. Krajina se zazelenala, suchá step byla proměněna v celiny, na kterých se dařilo obilí. Celiny byly předěleny pásy stromů. Optimismus neznal mezí. Vítězství nad přírodou ale nemělo dlouhého trvání. Voda při zavlažovacích experimentech z hlubších vrstev půdy vypláchla sůl, která je mnohde vidět na polích v podobě bílých skvrn. Zasolená půda ztratila úrodnost a stačí většinou pouze pro pěstování bavlny, která tak zůstala osou národní ekonomiky (na sběr bavlny jsou dodnes uvolňováni studenti i učitelé místních univerzit, stejně jako čeští studenti kdysi vyráželi za zeleným zlatem). Ani bavlna se na zasolené stepní půdě neobejde bez vody. Zavlažovací systémy ale bylo nutno přebudovat tak, aby voda přicházela shora a sůl spíše splachovala. Spotřeba vody je pak ještě vyšší.
A ani to modré oko už není pýchou střední Asie. Scvrklo se na zlomek původní plochy a z odkryté půdy se stala poušť, ve které údajně lze narazit na zapomenuté rybářské lodě desítky kilometrů od dnešního břehu. Amudarja a Syrdarja už do jezera ani neústí, pokud tedy myslíme ústím střet vody z řeky s vodou jezera. Zbytky jejich vod v korytech, která v suchých letech vysychají úplně, ochuzené o vodu odebranou lidmi, zato znečištěné odpadní vodou, mizí v poloslaných močálech, které jsou pozůstatkem modré hladiny. Možnosti řešení pomocí velkých technických staveb jsou už zřejmě vyčerpány. Poslední pokus zachránit Aralské jezero spočíval v přehrazení a uzavření průlivu vedoucího do jednoho ze zálivů, kde voda mizela v poušti po milionech kubických metrů. Plocha bývalého zálivu se změnila v nejvražednější středoasijskou poušť, kde vítr prohání písek promísený se zrnky soli. Prach, který se odtud zvedá, už byl nalezen na ledě v severním ledovém oceánu i na sněhu v Japonsku. Některé oblasti se staly zcela neobyvatelnými.
Voda vraždící
Oblast okolo modrého oka střední Asie, která administrativně spadá do uzbecké autonomní republiky Karakalpakstán, bojuje s žízní. Většina vody je natolik znečištěná, že ji nelze běžně dostupnými technologiemi upravit na pitnou. I jen použití této vody jako užitkové ohrožuje zdraví a životy místních lidí. Ale může být ještě hůř. Na místě, kde byl dříve uprostřed jezera ostrov, testovala sovětská armáda biologické zbraně, což zahrnovalo i experimenty s antraxem. Dnes se dá na bývalý ostrov dojít suchou nohou. Lidem je vstup zakázán, zvířata ale zastavit nelze. Antrax je údajně ještě živý a připravený vydat se se zvířaty do světa.
Každá láhev místní pitné vody nese značku některého zahraničního potravinářského koncernu. Stáčet místní prameny do lahví a prodávat je po pětikoruně je zjevně projekt za nejeden milion.
Voda jako luxus
Je jasné, že se zde voda stává luxusním zbožím. Pro běžnou např. taškentskou rodinu pitnou vodu obstarávají ženy, protože voda z vodovodu pitná není. V pracovní den je uvidíte, jak nesou, případně u obchodů nakládají do aut balíky vody v PET lahvích. Cena je zhruba ekvivalentem naší pětikoruny, což vypadá akceptovatelně, ale musíme vzít v potaz, že příjem běžné rodiny je zde zlomkem příjmu rodiny české. Ani užitková voda není dostupná pro každý účel; móda bazénu u každého domu se tu nemůže realizovat. Takové mrhání vodou je známkou bohatství. Luxusní hotel poznáte podle bazénu a vodotrysku před vchodem (mám na mysli funkční vodotrysk, ne rezavou trosku, kterých jsem ve městě viděl několik). To, že taškentský Disneyland má i svůj vodní park, hodně vypovídá o tom, jak si ekonomicky stojí.
Voda jako byznys
Na některých věcech se dá ve střední Asii spolehlivě vydělat. Ruské firmy zaplavují uzbecký trh vodkou, evropské pivovary stále populárnějším pivem a Číňané všemi přestavitelnými průmyslovými výrobky. To ale není nic zajímavého. Zajímavější je, do čeho se vyplatí investovat přímo na místě: vedle aut (korejskou produkci v Andijanu převzal koncern GM), je to zase voda. Každá láhev místní pitné vody nese značku některého zahraničního potravinářského koncernu. Nestlé se dokonce na etiketách chlubí tím, že zahání žízeň na celém světě; podle přiložené mapky se této firmě svět scvrknul jen na země, kde najdete aspoň kousek pouště. Stáčet místní prameny do lahví a prodávat je po pětikoruně je zjevně projekt za nejeden milion.
V obchodě s vodou se uplatnily i české firmy. Do Uzbekistánu se snaží dodávat technologie, které i vodu z louže (nebo hůř, vodu z řeky), dokáží proměnit ve vodu bezpečně pitnou. Určitě na tom nevydělají tolik, co jiní na plnění lahví, ale jistě je hřeje u srdce, že zachraňují zdraví a životy.
Zatím je to dobré
Zatím to v Uzbekistánu s vodou „nějak" funguje. Jedno nebezpečí jsem však ještě nezmínil. Uzbekistán se zatím vždy dokázal dohodnout se sousedy, od kterých importuje vodu pro některá svá velká města na východě. Ne všem sousedům je ale po chuti, že voda z jejich přehrad zásobuje uzbeckou ekonomiku a pokrývá část spotřeby zemědělství a průmyslu podle podmínek zavedených ještě v dobách Sovětského svazu, tzn. téměř zadarmo. Kdyby jednoho dne utáhli kohoutek, mohla by žízeň vehnat Uzbekistán do války. Nebyla by to ani první, ani poslední válka o vodu.
PS: Chcete-li vidět zblízka jak vypadají místa, kde je voda nad zlato, netřeba jezdit do střední Asie. Nemusíte přitom opustit náš kontinent, stačí zajet do romantické slunné španělské Andalusie. Pokračovat můžete přes severní Afriku: pikantním africkým příkladem je turisty oblíbený tuniský ostrov Djerba. Ostrov kdysi známý jako plodná obilnice proměnila v (jistě fotogenickou) poušť turistika, když hotely odebraly veškerou vodu pro svou spotřebu. A až se budete vracet ze Sahary, můžete se zastavit na blízkém východě. Nikde asi nebylo více válek o vodu než právě tam.