Poprvé jsem si toho povšiml při čtení jistého lokálního deníku, kde jeden z komunálních politiků odpovídal na otázku týkající se finančního limitu pro opravu tribuny místního stadionku. Asi byste uhádli odpověď velkorysého správce veřejného rozpočtu: opravy je třeba zajistit za každou cenu! Z dalších příležitostí užít si této fráze se mi vybavuje vyjádření organizátorů Světového poháru v klasickém lyžování v sněhu prostých údolích okolo Liberce. Sníh bylo třeba zajistit za každou cenu.
Ale tohle všechno je jen smutná legrace ve srovnání s aktuální „zakaždoucenuistikou“ spojenou s olympiádou. Olympijským stadionům a jejich zázemí musely ustoupit obydlí desetitisíců Číňanů. Voda bude přesměrována z venkova do města pro potřeby sportovců a diváků. Pochodeň na cestě z Řecka kolem planety – která je podruhé od Hitlerovy olympiády vším jiným než sportovní událostí – je doprovázena ochrankou, která ji má ochránit za každou cenu. Uhlídat členy hnutí Fa-lung-kung či udržet pořádek v Tibetu je třeba také za každou cenu?
A sportovci volají: chceme jen sportovat, dělat svou práci a využít svou příležitost. Osobně je naprosto chápu. Skutečný problém není v aktivních sportovcích, kteří se chtějí na olympiádě předvést (poukázat na pikantní fakt, že získávat skrze politiky dotace jim až tolik nevadí, je sice lákavé, ale poněkud laciné). Ale nebyli to povětšinou bývalí sportovci (a to i vynikající, jako třeba pan Železný), kteří pro olympiádu v Pekingu hlasovali? Měli zřejmě jen ty nejlepší úmysly: zachránit ekonomicky rizikový olympijský cirkus a zajistit výborně zorganizovanou akci. Ale řekněme si to upřímně: když čínští dělníci natírali na zeleno poschlou trávu okolo silnice, kudy měla projet delegace olympijského výboru, mělo je trknout, že půjde o úspěch zajištěný za každou cenu.
Olympiáda se v pravém slova smyslu vrací ke svým antickým tradicím: je slavnou událostí pro nemnohé vyvolené. Budou tu defilovat mladí, krásní a zdraví lidé, muži i ženy radost pohledět, zkrátka svátek sportu. Tu zmíněnou každou cenu platí jiní.