Reklama
 
Blog | Petr Novotný

Za Klause jak za Husáka

Tak jsem shlédl korunovační klenoty. Stál jsem na ně šest hodin ve frontě, ale kolem těchto šesti hodin jsme museli zorganizovat dvoudenní výlet, jinak se to od nás z Hané nedá stihnout. V té frontě pár lidí zkolabovalo, byly i nějaké hádky kvůli předbíhání. Ve finále jsem dostal příležitost asi na deset vteřin pohlédnout na nejcennější český národní poklad. Bohužel si nic nepamatuji, bylo mi šest a nebyl jsem soudruhu Husákovi vůbec vděčný.

 

Nedávno nám zvolili Klause prezidentem a ten se národu za podporu odvděčil (i když mně tedy za nic nevděčí, já jsem svým poslancům radil opak, jen mě neposlechli) vystavením klenotů na krásných jedenáct dní. Takže se zase stojí fronty. Přemýšlím o tom, kolikrát v životě jsem takovou frontu vystál. Nic mě nenapadá. Čtyři hodiny jsem stál na registraci kuponové knížky (s Klausovým podpisem). Tři hodiny na vstup do galerie Uffizzi.

Na banány a mandarinky jsem kdysi nestával déle než hodinku či maximálně dvě. Ale fakt je, že tehdy jsme na stání ve frontách byli jaksi víc zvyklí. Dokonce jsme někdy v těch frontách stáli dva z naší rodiny za sebou a celou dobu jsme spolu nemohli promluvit, protože kdybychom promluvili, asi by nám prodali jen jednu povolenou dávku. Tuším to tehdy bylo kilo banánů a kilo mandarinek. Díky hrdinnému zapírání to bylo po dvou kilech!

Nechce se mi to podstupovat znovu. Ani kvůli dětem. Ty nakonec na rodinné radě neprojevily velký zájem o stání v šestihodinové frontě. Logicky přemýšlí o všem, co jiného zajímavého se dá za šest hodin všimnout. Když už bychom byli v Praze, bylo by to IMAXové kino, třeba i ta ZOO (i když cirkusová koncepce té pražské, kde je víc fotek politiků než zvířat, mi není nijak blízká a dal bych přednost Lešné, Svatému kopečku či Brnu s ledními medvědy). Národní galerie mi přijde trošku provinční, ale i to bychom zvládli. Národní muzeum je fajn, když jim z Brna zapůjčili Věstonickou venuši, asi to znamená, že jde o významnou instituci. Tak proč stát tu frontu?

Reklama

Nevím… Možná nejsem dost velký vlastenec. Ale co mám dělat…? Narodil jsem se ve Vyškově, na okraji Hané. Pro hanáckou polovinu mé rodiny je rodným jazykem Hanáčtina, spisovná čeština je pro ně druhým jazykem (trošku přeháním, ale opravdu jen malinko!). Vyrostl jsem ve Slavkově u Brna, pod zámkem postaveným moravským rodem Kouniců, kteří mj. prosluli svým působením ve vysoké politice – ve Vídni. Do hlavního města to mám kousek, tedy mluvíme-li o Vídni. Do toho druhého hlavního města je to zhruba stejně daleko, máme-li na mysli Bratislavu. Praha je trošku z ruky, vím to, občas tam jezdím. Polovina mých návštěv v Praze má charakter porady či pracovní schůzky, druhá polovina jsou přestupy na letišti. Tedy pokud není výhodnější let z Vídně.

Nakonec se asi na korunovační klenoty podívat pojedeme. Do Vídně. Ušetřených šest hodin věnujeme třeba návštěvě kunsthistorického muzea nebo Albertiny (poslední výstava impresionismu a expresionismu byla moc fajn) a dáme si někde v kavárničce Sacher-Torte. Když bude pěkné počasí, pojedeme se zase jednou do Prateru bát do domu hrůzy nebo na horskou dráhu.

V něčem se tedy dnešek od konce osmdesátých let přece liší, a není to jen v tom, že prezidentu Klausovi už neříkáme soudruhu. Dnes máme svobodu volby. Když nám nechtějí ukázat klenoty pražské bez ponižujícího čekání ve frontě, zajedeme si do Vídně.

Šťastnou cestu i vám!